Všichni sběhli ke kočovnému divadlu - o Jaroslavu Vojtovi

Naloguj se a edituj
Login:
Heslo:
Nová Registrace
Ztratil/a jsem Heslo
Všichni sběhli ke kočovnému divadlu - o Jaroslavu Vojtovi - fotografie
vloženo: 15.června
994x


Tuhle jsem vyprávěla vtip o Jaroslavu Vojtovi a závěr jsem pěkně pomotala. To už je kumšt „zvojtit“ Vojtův vtip, přiznávám se smíchem svým posluchačům. Vykulili oči a nevěřícně se ptali, jestli to slovíčko opravdu pochází od hereckých časů Jaroslava Vojty? Vždyť to byl vypravěč k pohledání! Tenkrát jsem si pomyslela, že by nebylo od věci zeptat se na to jeho vnuka, výtvarníka Jaroslava Pekárka. Žije s rodinou na modřanském sídlišti, ale vyrůstal ve stejném domě jako jeho děda Jaroslav Vojta-Jurný. Vilka stojí na rohu ulic, z nichž jedna nese Vojtovo jméno. Nemůžete ji minout, protože vedle vstupních dveří visí plastika s podobenkou slavného modřanského herce a nápisem: V tomto domě žil národní umělec Jaroslav Vojta, český herec. 27. 12. 1888 – 20. 4. 1970.

Podle knížky o Jaroslavu Vojtovi Má cesta k Národnímu divadlu pocházel váš dědeček z jižní Moravy. Co ho přivedlo do Modřan?

Děda se nenarodil na Moravě, ale v Kutné Hoře, na jedné z četných štací kočovné divadelní společnosti, s níž jezdili jeho rodiče. Tehdy to nebylo žádné slavné povolání, spíše se to bralo za rodinnou ostudu. Proto praděda Alois Jurný, který pocházel z venkova, používal v herecké profesi pseudonym Vojta. Kromě příjmení Vojta-Jurný děda po rodičích podědil i talent celého hereckého rodu. To dědictví bylo tak silné, že vystačilo nejen pro dědu Jaroslava, ale i pro jeho sestru Hermínu a bratra Adolfa, při jehož narození maminka zemřela. Všechny tři děti pak trvale vychovávala brněnská babička, od níž můj děda pochytil zemitý moravský přízvuk a naučil se tvrdě pracovat, protože byli velmi chudí. Když dospěl, vyučil se slévačem v královopolské strojírně. Už tehdy ale věděl, že řemeslo pověsí na hřebík a uteče k divadlu. Jeho táta mu v tom nebránil, ale trval na řádném vyučení. Aby prý neumřel hlady, když mu divadlo nepůjde. A ono šlo. Děda prošel nejlepší hereckou školou, kterou tehdy představovaly kočovné divadelní společnosti. Už jako úspěšný herec dostal stálé angažmá v Plzni, kde se seznámil s babičkou Antonií a už se na Moravu nevrátil.

Na pražskou divadelní scénu se dostal asi ve třiceti, když ho Hugo Hilar stáhl do Vinohradského divadla, takže se začali s babičkou poohlížet po bydlení blízko Prahy. Modřany se přímo nabízely, protože se tu stavěly dělnické domky, což byla pro nemajetného herce výhodná nabídka. Babička nějaké věno měla, pocházela ze statku, tak zakotvili tady.

Babička byla také herečka?

Nikoli. Babička divadlo nikdy nehrála. Zato byla nejpřísnější divadelní kritik. Když se děda v necelých 37 letech dostal do Národního divadla, nejdříve jako host, posléze do trvalého angažmá, brával babičku na všechny premiéry. Jenže v Národním dostával charakterní role hlavně Zdeněk Štěpánek, děda hrál spíše lidové typy. Babička to vždycky kritizovala a po premiéře veřejně „přeobsazovala“ hlavní role. To víte, že nepříjemná pravda se režisérům nelíbila, tak děda přestal babičku na ty premiéry vodit. Hlavní roli hrála doma. Vzorně se starala o manžela herce a vychovávala tři děti. Moji mámu Radanu, jejího staršího bratra Ivana a deset let také dceru svojí kamarádky. Děda s babičkou se malé Ruth ujali, když její maminka zahynula při autohavárii. S Vojtovic dětmi vyrůstala od svých pěti do patnácti let, než si ji odvedla matčina rodina.

Myslím, že to dědu mrzelo, měl ji rád jako své dvě vlastní děti a byl prý na ni strašně hodný.

Jeho ovšem milovaly všecky děti, hlavně já a moje sestra Lenka. Bydleli jsme společně. Vojtovi dole, my Pekárkovi nahoře. Děda si s námi povídal a když měl čas, předčítal nám nebo kouzelně vyprávěl pohádky. Ale kromě té jediné fotky, kterou jsem přinesl ukázat, moc soukromých snímků nemáme. Na focení se slavným hercem si naše rodina moc nepotrpěla a je to škoda. Já jsem dědu miloval. Bylo mi 19, když zemřel, takže mám v živé paměti, jak nás rozmazloval. Když jsme šli na zábavu, dal nám se slovy „Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere“ 50 korun, a to byly nějaké peníze! Paradoxně jich pak měl děda méně, když se stal národním umělcem. Jeho denní honorář se natolik zvýšil, že začal být pro filmaře „drahý“ a neobsazovali ho. Ale bez divadla, aspoň ochotnického, až do konce života nemohl být.

Když jsme u toho vypravěčského talentu, co je pravdy na tom, že pan Vojta, skvělý herec, který nosil v hlavě stovky divadelních postav, neuměl vyprávět vtipy?

To byla taková hra mezi ním a kolegy herci. Bohumil Bezouška a taky lidový bavič a vypravěč Jiří Štuchal z toho celý život těžili. Děda možná občas opravdu něco zvoral, ale prý to bylo schválně. „Přece jim nezkazím radost, když na to tak čekají,“ smál se. Nakonec z těch „zvojtěných“ vtipů vznikla i knížka. Děda vyprávěl skvěle, v zásadě i vtipy. A také se hrozně rád zastavoval s úplně neznámými lidmi a pohovořil s nimi. Měl obrovské kouzlo. Jen vešel do místnosti a lidé ho měli rádi. Měl přesně to, co dobrý herec má a musí mít.

Autor: Danuta Beranová


Portál MČ Praha 12

Zdroj:
Portál MČ Praha 12 - Články, aktuality a tiskové zprávy uvedené na městském portálu Praha 12

Domovská stránka: http://www.praha12.cz

Přidej Zdarma Článek Další články sekce:

Copyright © 2012 - 2016 Praha na Dlani - informační portál pro Prahu Košile na míru

Do 21. března bude celý portál Praha na Dlani probíhat transformací, design, nové funkce, nové formuláře, omluvte případné nestandardní chování serveru. Kulturní kalendář Prahy je intenzivně plněn a především sekce Koncerty v Praze a Divadelní představení Praha jsou denně aktualizovány.

Co je nového?