Kdyby se narodil o pár desítek let dříve, určitě by bojoval ve válce. Taková je mentalita Jana Brabce. Českého motorkáře a účastníka posledních dvou Dakarů válečná tématika fascinuje už od jeho tří let, kdykoliv se objeví na místě některé z bitev, najde prý nějaký artefakt. Granát, nábojnici… Svůj vlastní válečný zážitek si sám prožil letos v květnu v Tunisku. A nebyla to legrace. Mysl bojovníka mu zachránila život.
Během květnového testování v Tunisku zažil Brabec nejbolestivější moment kariéry. Stalo se to šestý den. Bylo dotrénováno, a k večeru bylo na plánu focení celého týmu Big Shock Racing. Takhle pozdě proto, že sklopené slunce pomáhá dobrým snímkům. Ostatní jeli napřed, jen Brabec vyjel z oázy zhruba o deset minut později. Bez telefonu, jen v dresu.
Popište přesně, jak k nepříjemné nehodě došlo, hrála roli únava?
„Pravděpodobně ano, už jsem se nejspíš tolik nekoncentroval a zhruba ve stodvacetikilometrové rychlosti se mi motorka kousla do strany. Okamžitě se samozřejmě sekla, řídítka mi zlomila oba palce, a jak mě to zavřelo, zlomil jsem si nohu pod kolenem. Teď tam mám šest šroubů a destičku. Navíc jsem letěl po zádech, takže jsem si zlomil páteřní mezilopatkové trny, a to bolelo opravdu hodně. Ale největší problém byla strhaná kůže na zádech.“
To zní strašidelně…
„To taky bylo, protože záda se mi okamžitě zalila litrem krve.“
Byl jste v bezvědomí?
„Podle chytrých hodinek tři minuty.“
A co vás jako první napadlo, když jste se probral a uvědomil si, co se stalo?
„Když jsem naskočil, bál jsem se hlavně toho, jestli nemám vnitřní krvácení. To můžete hodně rychle umřít… Takové myšlenky ale musíte hned zahnat. Mně pomohlo, že jsem se rozpomněl na vojenské taktické výcviky a snažil jsem se hlavně udržet při vědomí. Nejprve jsem se zkoušel postavit, ale okamžitě jsem se skácel. Takže mi zbývalo jediné, po loktech se plazit od motorky zpátky k oáze.“
Ta byla tak blízko?
„Zhruba dva kilometry, boural jsem krátce po startu. Na záchranu jsem čekal hodinu, za tu dobu jsem se posunul jen o 100 metrů. Našel mě Martin Macík, který mě jel hledat. A následoval transport do tuniské nemocnice.“
Hodina je hodně dlouhá doba, musel jste trpět hroznými bolestmi, ne?
„Naopak, díky šoku a vyplavenému adrenalinu se vůbec nedostavila. Tělo takhle vydrží klidně tři až čtyři hodiny. Já začal bolest cítit, až když mě přiváželi do nemocnice, a tam jsem šel rovnou pod nůž. Celkem za sebou mám od té doby čtyři operace, poslední byla na začátku června.“
To všechno jste zvládl v Tunisku?
„Tam jenom jednu, ale víc k Tunisku bohužel říct nedokážu. Celých 14 dní mě tam dopovali morfiem, takže si nepamatuji vůbec nic. Zpětně jsem se díval na videa, která natáčela moje přítelkyně Nicole (sestra motocyklového závodníka Karla Haniky) a měl jsem pocit, že to vidím úplně poprvé.“
Takže ve finále máte téměř válečné zranění…
„Myslím si, že právě myšlenky na tyhle bojovníky mě udržely v takové kondici, že jsem to celé zvládl. Stáhl jsem si takovou aplikaci, a přesně vám můžu říct, že od 13. července chodím po svých. Kulhám kvůli šroubům, ale ty půjdou po Dakaru pryč. Dřív to nejde, rehabilitace po takovém zásahu by byla příliš dlouhá.“
Deset dní jste ležel v Tunisku a další dva týdny v nemocnici v Česku, zažil jste si v okolí bílých plášťů opravdu hodně. Byla i nějaká procedura, která vám vyloženě nebyla příjemná?
„Strašně mě vysilovalo sprchování. Měl jsem chodítko, ale přítelkyně mě stejně musela odstrojit, umýt… Hrozně mě to nebavilo. Celý ten proces trval třeba dvě hodiny, do toho si vezměte, že každý pohyb mě vážně bolel, na sádru jsem si musel dávat pozor… Hrozný.“
Vy jste známý jako hodně pozitivní člověk, úsměv vám málokdy mizí z tváře. Mohl vám i tenhle přístup pomoci k tomu, že tu teď spolu takhle sedíme?
„Strašně to pomáhá, bez pozitivního přístupu to absolutně nejde. Když jsem ležel v Tunisku v nemocnici, měl jsem jeden den, kdy bylo zle a vážně mi šlo o život. Potřeboval jsem krev kvůli těm nalitým zádům, jenže oni neměli moji skupinu a já musel čekat. Tam to bylo vážně za pět minut dvanáct, už jsem jen apaticky ležel a nevnímal. Jediné, na co si pamatuju je to, jak vedle mě seděla Nicole a doktor, který mi pořád opakoval, ať to nevzdávám a bojuju. V tu chvíli mi v hlavě naskočilo, že mám vážně průser.“
Musím popravdě říct, že vaše nehoda je podstatně horší, než to z původních zpráv a také z vašich Stories na Instagramu vypadalo.
„To si myslelo víc lidí, to je pravda… Když jsem se o tom po návratu bavil s kamarády, ti si mysleli, že jsem si zlomil nohu a palec, a ne, že jsem málem přišel o život.“
Kruté to ale muselo být nejen v nemocnici, ale také v rámci návratu do normálního života. Hlavně po takovém množství morfia, že?
„Však já jsem kvůli tomu byl vlastně měsíc regulérní feťák. Ze dne na den mi pak lékaři dávky utnuli, a to nebylo nic příjemného. Okamžitě přišel absťák, bolesti, mizerná psychika, tělo se hlásí… Vždyť já jsem neměl během léčby polohu, ve které by mě něco nebolelo! Dva týdny jsem v nemocnici seděl a jen si pořád dokola opakoval ´já už nechci, už nechci žádnou bolest´. Bylo to strašné.“
Docela drsnou nehodu jste měl už na posledním Dakaru, a tehdy jste mi vyprávěl, že nehrozí, že byste měl strach znovu sednout na motorku a jet na hraně. Nezměnilo se to ani teď?
„Na to vám hned odpovím.“ (vytahuje mobilní telefon a ukazuje den staré testování)
Jaký je váš recept na rychlé uzdravení?
„Nejvíc mi pomáhala přítelkyně, která se mnou v Tunisku byla celou dobu. Kdyby nebylo ji tak nevím, kde bych dneska byl. Jak se říká ´v dobrém i ve zlém´, tak my jsme spolu půl roku, a začali jsme si vlastně v tom nejhorším. Díky tomu jsem ale poznal, že mě nenechá nikdy ve štychu.“
Vyvíjí se i díky podobným nehodám závodnická mysl? Stále máte v hlavě primárně závodění a žene vás vpřed především příprava na Dakar?
„Když jsem byl mladší, měl jsem v hlavě jen závodění. Teď už to vidím trochu jinak. Dakar je moje práce a můj full-time job, i proto teď pilně rehabilituji. Ale zdraví je na prvním místě, a já potřebuji zase zpátky získat důvěru ke svému tělu.“
Pryč od krve a zlámaných kostí. Vy máte za sebou dva Dakary, v prvním případě jste byl 39. a rovnou jste se stal nejlepším českým motorkářem. Ve druhém případě vás mezi Čechy předběhl jen Milan Engel a vy sám jste se zlepšil o deset pozic. Dají se oba závody porovnat?
„Byly dost odlišné. První Dakar mě bavil proto, že se jel přes Peru, Bolívii a Argentinu a já jsem si neskutečně tu přírodu užíval. Jedete v pěti tisíci metrech, koukáte na mraky pod váma, to bylo něco neuvěřitelného. Naposledy v Peru jste naopak každý den věděl, co vás čeká. Pořád to bylo stejné.“
K Dakaru pro mnoho závodníků vede hodně dlouhá cesta, není to nic pro slabé povahy a musíte být opravdu dobrodruhem, abyste se do něčeho podobného pustil. Vy jste takhle smýšlel odmalička?
„Kdepak, Dakar mě dřív vůbec nezajímal. Trávíval jsem hodně času v Americe, kde jsme pořád s klukama jezdili skákat na duny do pouště. Jenže i to se časem omrzí. Tratě ubývaly, stále se všechno opakovalo dokola, a tak jsem se rozhodl, že se závoděním přestanu. To mi bylo tuším 32 let. Pak jsem se jednoho dne tak zadumal a přišel mi na mysl Dakar. A nevěděl jsem o něm vůbec nic.“
Takže jste začal rozhazovat sítě?
„Ani ne, probral jsem to s jedním kamarádem, který v té době jezdil v Kanadě motokros, a on měl známého, který měl směrem k Dakaru velmi dobré kontakty. Hodně mi pomohl také Instagram, kde jsem se vlastně trochu inzeroval. Brzy se mi ozvali z Big Shock Racing, kde akorát sháněli motorkáře, no a bylo hotovo.“
A je opravu Dakar láska na první pohled jak o něm mnozí říkají?
„Popravdě? Je mi to úplně jedno, já tam jedu závodit. Nevím… Všichni o tom říkají, jaké to je peklo na zemi, ale mě to zároveň přijde jako hrozná prdel a zábava. Jasně, je to náročné, ale kde jinde si na motorce takhle neskutečně užijete? To, že někdo nemá natrénováno a trápí se tam, to je jeho problém. Moje motto je, že vy se nikdy nepřipravíte na sto procent na Dakar, ale Dakar je na vás připravený vždycky.“
Ještě jednou se vrátím k vaší veselé povaze. Byla někdy při závodění situace, kdy by i vám došel humor a chtěl jste se vším seknout?
„Jasně, humor mi došel letos během šesté dakarské etapy, kdy jsem držel osmnácté místo a podělal jsem navigaci. Najednou jsem jel 300 kilometrů s tím, že mě vyloučí a to byl takový zásah do psychiky… V tu chvíli můžete jeden celý rok tréninku v klidu zahodit. Během minuty!“
Vy jste přesto byl připraven hodně slušně, takhle se uvést v prvních dvou letech na startu se nepovede každému. Cítíte, že jsou na vás doma pyšní?
„Myslím si, že ano. Jsme motorkářská rodina, děda skládá a renovuje motorky, ve svých osmnácti si postavil dokonce vlastní. To si vůbec nedokážu představit, pro mě to je naprosto nemyslitelné. Přitom táta je automechanik, já motorky ovládám, ale v tomhle jsem se vůbec nepotatil.“
Co vám naopak jde, je vystupování před publikem. S Martinem Macíkem máte show Posedlí Dakarem, se kterou jezdíte po republice a vyprodáváte města. Přiznám se, že ani já jsem nedokázal lístky sehnat.
„To musím uznat, že mě hrozně baví. Pokaždé se mi povedlo rozbrečet lidi smíchy a získat ovace ve stoje. Bylo to super. To jsem prostě já.“
Každopádně tohle vás znovu čeká až po skončení Dakaru 2020. Ten se poprvé jede v Saúdské Arábii, těšíte se?
„Hrozně! A jsem moc zvědavý. Nikdo tam ještě nejel, takže to bude pro všechny stejné poprvé.“
Související články
