Začíná nová éra Velké pardubické. Tuhle neděli to bude poprvé od roku 2000, kdy ve slavné steeplechase bude na startu scházet jméno Váňa. Za posledních 34 let se tak stane teprve podruhé. Josef Váňa mladší ještě vloni bojoval v sedle No Time To Lose. Koncem roku ale žokejské řemeslo opustil. Dnes je manažerem i trenérem rodinné stáje. A věru se mu daří. Jeho spojení s italským podnikatelem Josefem Aichnerem nese zlatá vejce. Minulý víkend spolu oslavovali vítězství L´Estrana ve slavné Gran Premio v Meranu.
Velká pardubická už je za pár dní. A víte co? Josef Váňa mladší se těší, že se na ni podívá v televizi. Od chvíle, kdy v roce 2007 jako šestnáctiletý kluk do Velké poprvé naskočil, zažíval každý rok stres ohromných očekávání. Sedlo ale brzy přerostl, jak fyzicky, tak směřováním své další kariéry.
Je pro vás úleva, že letos nejste na startu Velké pardubické?
„Je to asi i od novinářů trošku odlehčení. To už mě, kurnik, otravovali dva týdny dopředu… (smích) Vy jste teď druzí, kterým něco říkám. Jinak je úplně klid. Takže tohle je lepší. Nemusím řešit váhu, vlastně jsem úplně v pohodě. Těším se, až to bude, normálně si to užiju. Rád bych tento rok strávil doma u televize. Ještě jsem to neříkal otci, tak doufám, že to projde. Do toho blázince se mi úplně nechce. Takže uvidíme.“
Adrenalin žokeje vám ani trochu neschází?
„Ještě jsem neměl ani jeden okamžik, kdy bych si řekl, že mi to chybí, že musím zpátky. Stojím na tribuně, koukám na start a říkám si: Mně je tady dobře, tady je moje místo.“
Teď jste manažer, co říkáte na to, že překážkových jezdců stále ubývá?
„To je problém. Já jsem skončil. Otec? Nevím, říká, že za rok ještě pojede. Třeba táta bude jezdit. (úsměv) Je to špatný... Já se těm lidem ani nedivím.“
Nedivíte?
„Proč by to dělali? Takové riziko a v překážkovém sportu v podstatě za drobné. Ve Francii máte tolik jezdců. Tam jich stojí sto ve frontě a čekají na svou šanci. Protože jsou tam peníze, jede to tam furt. Jsou tam pojištění, všechno funguje. Proč by tady někdo za 20 eur riskoval život? Samozřejmě to lidi dělají, protože to mají rádi. Ale je to všechno o financích. Když je někdo dobrý, tak je pryč, protože je rozumný.“
Když jste si přestal hlídat každé deko, váha vám asi trošku stoupla, ne?
„Jasně, mám 81, úplně v klidu a jsem v pohodě. Vůbec mě to nějak nerozhazuje. Mě to baví, rád se najím. Vůbec to neřeším. Teď se třeba taky těším na oběd.“ (smích)
Kolik jste nabral?
„Já měl 64, 65. Takže patnáct, šestnáct, sedmnáct nahoru. Ale to vylítlo strašně rychle. Během tří měsíců, co jsem skončil, jsem byl na osmdesáti a teď se to drží. Mám nějakou svoji váhu a hotovo. Šatník jsem musel změnit, protože jsem se do ničeho nevlezl, že jo. Takže z eska je najednou elko...“
Jak vidíte letošní Velkou pardubickou?
„Po minulém výkonu Tzigane du Berlais v kvalifikaci se to trochu otevřelo, protože tam byl jalový. Ale jemu samozřejmě pomůže distanc, pomůže mu tempo, které nastaví Jarda Myška s Bridgeurem. Pro něj to bude super dostih. Favorit je určitě on, loňský vítěz.“
Vaše stáj prožívá skvělou sezonu, kterou korunovalo vítězství L´Estrana s žokejem Josefem Bartošem v Gran Premio. Prý došlo i na slzičky…
(úsměv) „Jo, jo, jo, jo... Brečel jsem jak malý dítě. Dojalo mě to.“
Bylo to překvapení?
„Věřili jsme mu. Já jsem byl přesvědčený, že je nejlepší z těch našich, co tam jdou. L´Estran pro nás byl kůň číslo jedna. Samozřejmě, byl tam Francouz, který se normálně asi porazit nedal. Ale měli jsme štěstí. Možná proto, že bylo dopředu dané, že budeme bojovat o druhé místo, možná proto mě to pak dojalo, když se to podařilo.“
Jak reagoval pan majitel Aichner, italský realitní magnát?
„Nadšený, to byl jeho sen... Teď musíme vymyslet nějaký jiný sen, který nás potáhne dál. Určitě něco vymyslíme. I kdyby se to mělo vyhrát podruhé, bylo by to krásné. Furt to jsou lidi z Merana, ze Süd Tyrolska. Je to jejich vášeň, jsou tam doma a hodně pro ně znamená, když se druhý den vidí na titulní stránce Dolomiten.“
Majitel vám dokonce zařídil cestu domů vrtulníkem přes Alpy, jaké to bylo?
(úsměv) „Bomba... To byl velký zážitek. Ještě jsem nikdy neletěl, nádhera... Viděli jsme Merano, jak se přelítá nad vrcholky hor. Krásný, neuvěřitelný zážitek. Jenom si to trochu pamatovat by bylo dobrý...“
Čím se slaví?
„Co teče, to se pije. Pilo se prosecco, Italové na šampáňo moc nejsou. Podle mě to je i příjemnější pití.“
Vaše spolupráce s panem Aichnerem, který k vám do stáje umístil 42 koní, zatím nese úspěchy, že?
„Samozřejmě, je to pecka, veliká... Víc se ani udělat nedalo. Zatím vedeme šampionáty v Itálii majitelsky i trenérsky. Je to bomba. I dotačně jsme úplně někde jinde, než jsem si dával cíl před začátkem sezony. Už to bude skoro 18 milionů korun. I s Francií a Čechami už jsme přes 700 000 eur.“
Jak vaše spolupráce začala?
„Já jsem ještě loni byl jeho první žokej. Měli jsme spolu smlouvu. Potom už jsem cítil, že je to na mě hodně, jak s váhou, tak se starostmi. Italové už stejně volají jenom mně. Furt jsem byl na telefonu, furt jsem musel něco řešit. A já už jsem nezvládal dělat dvě věci na sto procent. Už to nešlo. Takže jsem se rozhodl, že budu dělat jenom jednu věc na sto procent. A zatím to funguje. Myslím, že celá stáj funguje na sto procent. Já mám 43 vítězství, otec přes 20. Když to dáme dohromady, sezona je úplně fenomenální. Teď ještě dobrý výsledek ve Velké a myslím, že takovouhle sezonu jsme ještě neměli.“
Teď už jste plnohodnotný manažer stáje, kdy jste se v tomhle směru začal projevovat?
„Ty brďo, to už funguje nějaký pátek. Tak pět let se snažíme i o zahraničí, Francii jsme tam občas vymysleli. Studoval jsem to už určitě pět let zpátky. Ale na to je potřeba taky čas. Já u počítače strávím strašně moc času, na telefonu ještě víc. I proto jsem musel nechat ježdění, abych zvládal všechny tyhle věci.“
Přelomový nápad vyzkoušet dostihy ve Francii byl váš?
„Určitě. Stejně se tam jednou musíme začít přesouvat, i s těmi italskými koňmi. Letos jsem měl vytipované koně, kteří běhali jenom tam. Nemyslím si, že to bylo úplně nejhorší. Na to, že něco jenom tak zkoušíme… Z patnácti, šestnácti startů jsme přivezli padesát tisíc (eur), což není vůbec špatné. Samozřejmě, nějaký výlet vyšel, nějaký nevyšel, ale zkoušet se to musí. Do budoucna je stejně cesta jenom tím směrem. Itálie sice vypadá krásně, ale nevěřím tomu, že to bude fungovat ještě nějakých deset, dvacet let.“
Témata:
sport, Česko, Itálie, Francie, Velká pardubická, Merano, Tzigane Du Berlais, Josef Váňa, No Time to Lose, Alpy, Sport na Heureka.cz
Související články
