Jak jste si užil reprízu finále z roku 1998 v Třinci? V polovině zápasu jste střídal za stavu 3:0 pro Oceláře.
Samozřejmě to bolí (úsměv). Někteří kluci si to šli předem vyzkoušet, ale pro gólmany je to trochu zvláštní. Pohyb útočníka na ledě je přímý, kdežto brankář se musí pohybovat i do boku. A pokud na bruslích dlouho nestál, je to náročné.
Třinečtí Jan Peterek a Richard Král vypadali, jako by na retro zápas trénovali, viďte? Obranu Vsetína pořádně větrali.
Trénovali, to je jasné (úsměv). Bylo vidět, že kluci byli párkrát na ledě, a navíc je to pro ně trochu jednodušší než pro brankáře, jak jsem říkal.
Jak vzpomínáte na finálovou sérii extraligy z roku 1998, ve které jste porazili Třinec 3:0 a získali pro Vsetín čtvrtý titul?
Tehdy byl hokej jiný. Byl cítit klubismus, v mančaftech to působilo jinak než dnes. Více se dbalo na to, kdo v jakém klubu hraje, hecovalo se už před utkáním. Je pěkné na to zavzpomínat a ještě si to vyzkoušet ledě.
Play off v roce 1998 se hrálo několik týdnů po olympijském triumfu v Naganu, kde jste byl jako náhradník. Bylo to specifické?
Ano, určitě. Po Naganu přišel v Česku hokejový boom. Na stadiony chodilo mnoho lidí, hodně se povzbuzovalo. V lidech byla pořád vítězná euforie z Nagana.
Dýchla na vás znovu atmosféra roku 1998, když jste se v Třinci sešli se spoluhráči v kabině?
V kabině asi jo, ale na ledě už člověk spíše přemýšlí o tom, aby přežil (úsměv). Má jiné myšlenky. Ne na to, aby vyhrál nebo uspěl, ale aby to zvládl ve zdraví.
Jste s bývalými spoluhráči ze Vsetína v kontaktu?
S některými ano, docela pravidelně. Není to tak, že bych všechny viděl po dlouhé době, ale aby se sešla takhle celá skupina, to je těžké. Každý už žije v různých městech. Bylo to příjemné shledání, mohli jsme si povykládat, jaké to bylo kdysi dávno, jak se tehdy hrálo, jak se hraje teď a probrat hokejové věci.
Sledujete dodnes, jak se Vsetínu daří v první lize?
Sleduju. Občas se jedu podívat na zápas, i když ne pravidelně. Sledoval jsem Vsetín i v druhé lize, v jednom utkání jsem stál jako trenér Valašského Meziříčí na druhé straně. Sleduju to pořád, jsem v kontaktu s Radimem Tesaříkem (sportovní manažer Vsetína, pozn. red.), takže přehled mám dost dobrý.
Je šance, aby někdo českému hokeji dominoval jako kdysi Vsetín?
Vždycky je šance, i když je to dneska jiné. Hokej je rychlejší a vyrovnaný, změnil se. Ale pokaždé přijde období, kdy je někdo schopný kralovat.
Spjatý jste i s Třincem, kde jste v letech 2007 až 2009 strávil poslední angažmá v kariéře. Jak vzpomínáte na tuto štaci?
Velice dobře. I když to byl závěr kariéry, bral jsem příchod do Třince pro sebe jako velký přínos. Vzpomínám na ty roky rád.
V 36 letech jste si po play off v Třinci dokonce ještě zachytal na mistrovství světa v Moskvě 2007.
No, už je to opravdu dlouhá doba. Tehdy už pomalu naskakovala nová generace hráčů, já jsem se tehdy vracel do Česka ze zahraničí. Byla tam vůle předat v reprezentaci zkušenosti mladší generaci.
Mluvil jste o tom, že v 90. letech byl hokej jiný, kladl se jistý důraz na klubismus. Nechybí vám to v dnešní době? Na 90. léta se v tomto ohledu dost nostalgicky vzpomíná?
Vzpomíná se na to, protože hokej byl jiný. Bylo to více srdcové. Těžko se to porovnává, každý to vnímá jinak. Ale my hráči si tu éru pamatujeme. Jak jsem říkal, byla jiná atmosféra a jiné cítění hráčů.
Vy u hokeje zůstáváte na postu trenéra Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně v evropské lize. Jak jste se dostal na lavičku vysokoškoláků?
Nějakou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a byli jsme předdohodnutí, že kdyby do toho Univerzita Tomáše Bati šla, pomůžu jí. Jsou to mladí kluci, je to něco jiného, než když jsem trénoval v druhé lize dospělé. Teď jsou to kluci, kteří už nemůžou hrát juniorskou soutěž, ale hokej je baví. Jdou cestou studia, což je super. Budu se snažit jim pomoct, aby je to bavilo i dál, aby se zlepšovali a aby se někdo k hokeji možná ještě profesionálně vrátil. Ta cesta není nikdy zavřená.
Dá se říct, že je pro vás hokej ventilem v nelehké životní situaci po bankrotu a při soudních řízeních nebo nemoci syna?
To nejhorší už je pryč. Věřím, že z převážné části už je to za mnou. K hokeji jsem se vrátil před lety a jsem rád, že se můžu zase pohybovat ve známém prostředí.
