Jednání zatím nedospěla do stadia, jemuž se v bruselské hantýrce říká tunel. Jde o situaci, kdy se evropští lídři nebo jejich vyjednavači dohodnou, že vypnou a odevzdají mobily a začnou opravdu a vážně jednat, dokud dosáhnou – či nedosáhnou – kýženého kompromisu. Není to sice volba papeže, kde se k výsledku musí dřív nebo později dojít, ale pokud se dospěje do „stadia tunel“, je to pak – v rámci zkušeností s evropskou politikou – většinou vcelku nadějné.
Jedním z důvodů pokroku je to, že Boris Johnson a jeho irský protějšek Leo Varadkar dospěli ve čtvrtečních jednáních k pokroku a oba „vidí k dohodě cestu“. V čem přesně bylo dosaženo kompromisu, se neví, ale nějakého kompromisu zjevně dosaženo bylo, protože se oba premiéři tvářili velmi spokojeně. Co se týče případného úspěchu jednání, nedostatek čitelných úniků někdy nemusí být na škodu: lze to číst i jako ochotu dohodnout se. Přehršel mediálních úniků naopak může značit záměr dohodu rozbourat. Je nicméně zjevné, že kompromis se bude týkat statusu Severního Irska, jež sice nebude v celní unii, ale možná bude v jakési celní dohodě se zbytkem EU, respektive jednotným trhem EU. Jde možná o délku trvání irské pojistky apod.
Na serveru Eurointelligence.com zdůrazňují, že se hlavně člověk nesmí nechat unést fanoušky a fanatiky z jednoho či druhého fanouškovského tábora. Fanoušci tvrdého brexitu zůstali koukat z otevřenou pusou, když se začalo zdát, že jejich nekompromisní hrdina Boris Johnson směřuje ke konstruktivnímu kompromisu s irským premiérem. A pak jsou tu fanoušci a fanatici z druhého tábora, kteří každý den zdůrazňují, že EU nebude ochotna k žádnému kompromisu a odmítne vždy vše, s čím Boris Johnson přijde.
Jaký je rozdíl mezi politickými a třeba fotbalovými fanoušky? Fotbaloví fanoušci jsou přeci jen čas od času uspokojeni, protože jejich tým obvykle aspoň čas od času vyhraje. Ale jediným instrumentem i cílem v diplomacii je najít kompromis. A to se nadšencům a fanatikům pochopitelně zajídá.
Kdykoli došlo v historii k nějakému diplomatickému úspěchu – ať to byla maastrichtská smlouva, nebo daytonská dohoda o ukončení konfliktu v Bosně –, předcházely tomu stejné momenty jako ve čtvrtek a pátek v případě brexitu.
Navíc – jak dobře ví Angela Merkelová – všechny důležité „dealy“ v EU politice se upečou na poslední chvíli či spíš doslova v poslední minutě. V našem případě platí skutečná uzávěrka, která se datuje k 30. říjnu, nikoli procedurální uzávěrka, která je už 17. nebo 19. října.
Pak samozřejmě musí přijít prodloužení pro schválení v parlamentech, ale když bude připravena dohoda, je takové prodloužení vlastně technikálií.
Johnson požádá o prodloužení o tři měsíce, jak mu ukládá nový zákon. A EU bude souhlasit pod podmínkou, že k brexitu dojde, jakmile bude ratifikována dohoda – a pod podmínkou, že potom už nebude žádná další extenze.
EU už je z brexitu unavená a chce se dohodnout. Varianta druhého referenda, které chce část britské opozice, není pro EU moc lákavá.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
