Před 70 lety vzniklo druhé Německo. Nechtěná NDR vydržela do roku 1990

„Německá demokratická republika nevznikla z přání Němců. Ti sami, žijící na východě i západě Německa, si rozdělení země nepřáli,“ vyjádřil se pro Novinky historik Tomáš Nigrin z katedry německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Připomněl, že jelikož Německo bylo v té době po druhé světové válce podřízeno okupační správě spojenců protihitlerovské koalice, rozhodovali o osudu Německa spojenci. Vzrůstající napětí mezi západními spojenci (Spojené státy, Velká Británie a Francie) na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé, které se přerodilo ve studenou válku, vedlo též k jejich nedohodě o budoucím směřování Německa.

„Proto došlo ke vzniku dvou německých států na území příslušných okupačních zón. NDR vznikla na území sovětské okupační zóny, SRN na území americké, britské a francouzské okupační zóny i jejich sektorů v Berlíně,“ dodal Nigrin, který se specializuje na moderní politické a sociální dějiny Německa po roce 1945.

Na podzim roku 1949 tak už mělo za sebou území, které si po porážce nacistického Německa rozdělili vítězové druhé světové války, mnoho zvratů: měnové reformy, blokádu Západního Berlína a 23. května 1949 vytvoření SRN z americké, britské a francouzské okupační zóny.

Dne 7. října pak na území pěti spolkových zemí a části Berlína vznikla Německá demokratická republika.

Místo jednoho Německa, které trůnilo uprostřed Evropy od roku 1871, byla v tu ránu dvě. Zprvu mezi oběma státy panovaly dost napjaté vztahy.

Jak upozornila britská historička Mary Fulbrooková v Dějinách moderního Německa, ústava NDR měla zpočátku demokratický charakter. Vycházela z té západoněmecké, obsahovala dvoukomorový parlament i funkci prezidenta. Protože však zaručovala vedoucí roli Sjednocené socialistické strany Německa (SED), demokratické principy končily u formálních voleb s jednotnou kandidátkou a stanoveným poměrem zástupců partají.

Postupně se navíc ústava měnila, aby odpovídala politické skutečnosti NDR. Již v 50. letech zaniklo zemské uspořádání, po smrti Wilhelma Piecka též prezidentská funkce. Walter Ulbricht a Erich Honecker východnímu Německu vládli z funkce generálních tajemníků SED.

Podle publikace Dějiny NDR od německého historika Hermanna Webera znamenala doba mezi lety 1949 až 1953 pronikání stalinských metod do NDR, vyostřování studené války a prohlubování rozkolu v hospodářských, politických i kulturních vztazích.

Po Východoněmeckém povstání ze 17. června 1953 se přikročilo k Novému kurzu, tedy v podstatě k ústupkům. „Pro NDR mělo toto vlastně dělnické povstání dalekosáhlé důsledky. Byla narušena legenda o dělnickém státě a o dělnické straně,“ napsal Weber.

NDR existovala 40 let. Zanikla krátce před 41. výročím vzniku zhroucením komunistického režimu, byť se vládnoucí režim o rok dříve již těžce otřásal a před očima mu utíkaly tisíce lidí přes Maďarsko a Prahu na Západ. Třetího října 1990 tedy došlo ke znovusjednocení Německa.

„Zánik Německé demokratické republiky provázel rozpad celého východního bloku a konec studené války. Ve chvíli, kdy padly komunistické režimy ve východní Evropě a skončilo tak napětí mezi Východem a Západem, odpadl důvod existence samostatné NDR,“ vysvětlil Nigrin.

Proces sjednocení odstartoval pád berlínské zdi 9. listopadu 1989, akceleroval po prvních demokratických volbách v NDR na jaře 1990, kdy vyhrála CDU, a vyvrcholil právě oním sjednocením Německa na podzim 1990.

Když se vrátíme zpět do doby zrodu NDR, tak samotný režim v NDR nebyl populární – transplantace sovětského modelu socialismu uskutečňovaná tvrdými stalinistickými metodami vyvolávala obrovské problémy. Likvidace drobných výrobců a obchodníků společně s násilnou kolektivizací zemědělství zdvihla vlnu útěků obyvatel do západní části Německa.

V roce 1950 jich uprchlo 200 tisíc, o rok později přes 165 tisíc a v roce 1952 více než 182 tisíc.

Socialistickou výkladní skříň, Německou demokratickou republiku, opouštěli její občané už od dob jejího vzniku v roce 1949. Přitom byla NDR technicky a ekonomicky silná, mluvilo se o ní jako o „nejzářivější baště socialismu“, ale také jako o „největší zlaté kleci na světě“.

Počátkem 70. let bylo dávno jasné, že NDR své soupeření se SRN prohrává. Občan NDR navíc nemohl svobodně vycestovat a hlídala ho všudypřítomná policie.

A jaké byly obecně vztahy mezi Československem a NDR? „Vztahy mezi oběma zeměmi byly vřelé a vycházely z příslušnosti ke stejnému mocensko-politickému bloku. Obecně lze říci, že NDR a ČSSR měly své historické problémy spojené s druhou světovou válkou a následným vyhnáním německého obyvatelstva za vyřešené,“ doplnil pro Novinky Nigrin.