Hlavní obsah

Mňága a Žďorp: Vztahy jsou nejdůležitější věc v životě

Právo, Jaroslav Špulák

Písně především o vztazích, Sonet od Vladimíra Veita a Williama Shakespeara, vlastní pohled na skladbu kapely J. A. R. a v první řadě jasná řeč skupiny Mňága a Žďorp. Tak lze nahlížet na její nové album Třecí plochy, které právě vychází. Fanoušci si jeho natočení a vydání zaplatili předem, a dostali za to i dárky. O tom všem vypráví zpěvák Petr Fiala.

Foto: archiv kapely

Kapela Mňága a Žďorp je na světě od roku 1987. Petr Fiala na snímku třetí zleva.

Článek

Téma vztahů mezi mužem a ženou, které v textech na vašem novém albu převažuje, je nesčetněkrát probrané a obehrané. Bylo pro vás i přesto přitažlivě?

Je pro mě naprosto přitažlivé jako pro autora textů i jako člověka. Nikdo nežije bez vztahů, každý si jimi více či méně projde. Že se k nim tvůrci ve svých textech neustále vrací, jen vypovídá o jejich síle. Podle mě je to nejdůležitější věc v životě.

Teď mi přišlo dobré shrnout své poslední zkušenosti se vztahy na albu, které jsme pojmenovali Třecí plochy. V dodávce při cestě na koncerty si z toho děláme legraci. Třecí plochy jsou na začátku vztahu příjemné a pozitivní. Potom to může zaskřípat a slovní spojení posune svůj význam. No a na konci vztahu už jsou třecí plochy vysloveně negativní. To je prostě život.

Souvisí téma textů s podobou vašeho osobního životního období, v němž vznikly?

Samozřejmě. V tom jsem naprostý prosťáček. Jak to u mě je, takové jsou texty na jednotlivá alba. Když jsem byl za socialismu a potom v devadesátých letech mladý depkař, který nemá pozitivní vztah k životu, psal jsem texty v tom duchu. Potom jsem se zamiloval do své druhé bývalé ženy a mé texty se rozzářily a byly veselé. Dnes jsou nejvíc realistické, což je z mého pohledu dobré, i když v nich třeba není zrovna mnoho pozitivního.

Nedávno jsme se bavili s Márdim z Vypsané fixy o tom, jak budou naše kapely dál fungovat. Shodli jsme se, že nebudeme skupinami, které jsou rády, že jednou za půl roku zplodí nějakou písničku a s velkou slávou ji vydají jako singl. Budeme dál vydávat alba, protože to je kultura, ve které jsme vyrostli. Každé další album Mňágy a Žďorp tedy bude záznamem věcí v mém životě a mé hlavě, které se v době jeho vzniku přihodily, staly nebo změnily. Na desku se to nahraje, zakonzervuje a půjde se dál.

Jde vám o to, abyste se jako autor neopakoval?

Hlídám si to při psaní textů i při psaní hudby. S muzikou je to ale komplikovanější, protože jsem si jako skladatel už dávno našel svou parketu a v ní v podstatě stále jedu. Mňága a Žďorp navíc vydává svou čtrnáctou desku, takže je jasné, že podobnosti přicházejí. Někdy si nějakého opakování všimnu sám, jindy mě uvedou do reality kluci z kapely, kteří mi řeknou, že jsem sice přinesl dobrý nápad, ale už jsme ho použili třeba na třetí desce.

Jde nám o to, abychom svými písněmi vyvolali nějaký pocit či dojem. Na prvním místě jsou pro nás upřímnost, opravdovost, naléhavost a podobné věci.

Nová deska mi přijde poněkud ponurá. Souhlasíte?

Možná pro někoho ponurá bude, ale rozhodně to není pocit, který jsme si přáli v posluchači vyvolat. Proto je na konci alba písnička Svítáníčko, jejíž text končí větou Slunce zář oblohu prozáří. Jsou v ní naděje a optimismus.

Spíš bych řekl, že je to realistické album. Dovolil jsem si na ně třeba zařadit písničku Atakdál, která je postavená na mém hlase jako nejhlasitějším nástroji. Když jsem psal text, došlo mi, že se sice vždycky snažím dát příběhům pointu, ale v tomhle případě mi to přijde nemístné. Je to takový zoufalecký povzdech, kdy se ptám, kde to všechno je. A opravdu mě to zajímalo.

Když se lidé rozcházejí, často mají tendence říkat, že to bylo zahozených deset nebo dvacet let. Ale kdo je opravdu takový kabrňák, aby takhle dokázal vzít mnoho let svého života a zahodit je. Za tu dobu se přece musela stát spousta dobrých věcí, život člověka postrčil na jiné místo, kde mu mohlo být dobře, a třeba pro něj bude dalším útočištěm.

Myslím si, že léta s někým nikdy nejsou kompletně špatná. V té písni se ptám, kde ty věci jsou, kdo si je pamatuje. Každý člověk je svou chodící kronikou, a právě on sám rozhodne o tom, co v té kronice bude a jak to bude zapsané.

Na desce je i skladba Sonet, zhudebněné verše Williama Shakespeara. Jejím autorem je Vladimír Veit. Kvůli složitějšímu frázování ve zpěvu je na první poslech jiná než ostatní. Proč jste si ji vybrali?

Protože ji mám rád, a to už od osmdesátých let, kdy jsem ji z magnetofonového pásku slyšel poprvé. Přišla mi tehdy naprosto skvělá. Když jsme se rozhodli ji natočit, mluvil jsem o ní s Vladimírem Veitem a on mi řekl, že neví, kdo konkrétně tenhle text do češtiny přeložil. Je ale naprosto rokenrolový a skvěle se zpívá. Jako by ho napsal Iggy Pop, je rytmicky správný, vlastně dokonalý. Vladimír Veit ho jen před lety někde vyhrabal, trošičku upravil a zhudebnil.

Dalším důvodem, proč jsme tu skladbu nahráli, je to, jak moc je její text aktuální v dnešní době. Vznikl v roce 1620, v osmdesátých letech, kdy tu byli komunisti, byl velmi aktuální, a teď, v roce 2019, je aktuální stále.

Foto: archiv kapely

Mňága a Žďorp

Jaký máte s dílům Williama Shakespeara osobní vztah?

Vlastně ne moc hluboký. Průběžně se ale zabývám jeho životem a dokonalostí jeho her. Mám pocit, že dnes už literární vědci většinou nevěří tomu, že šlo o jednoho člověka. Prý by při takovém množství napsaných děl musel jejich autor sedět nějakých deset hodin denně u papíru a psát, a to plných šestadvacet let. Podle dostupných pramenů zemřel ve dvaapadesáti letech. Jasně, teoreticky by bylo možné, aby to všechno napsal, prakticky by ale nedělal nic jiného.

Přečetl jsem si také, že se někteří vědci domnívají, že je to práce tří lidí, kteří se schovali za pseudonym William Shakespeare. Přesto jsou hry i sonety úžasné. Mám pocit, že v nich není nic špatné nebo slabší.

Album otevírá skladba Je to nejistý, což je coververze písně skupiny J. A. R. Jak se do vašeho repertoáru dostala?

Loni v listopadu nás oslovil Roman Holý z J. A. R., jestli bychom nenatočili coververzi jejich skladby. Měli jsme ji odevzdat v lednu, takže jsme na to neměli moc času, tím spíš, když jsme byli na koncertním turné. Řekli si ale, že je to výzva, a tak tu píseň takříkajíc zmňágujeme.

Uvědomovali jsme si, že ve skupině J. A. R. jsou špičkoví muzikanti, a přišlo nám vtipné a drzé, že se do jejich skladby pouští v podstatě garážová kapela. Takže jsme si ji upravili tak, abychom ji neměli problém zahrát, pro jistotu jsme ji trochu zpomalili a ve studiu jsme ji natočili na jeden zátah. A já ten text trochu vykostil, takže je to v našem podání píseň o třech slokách.

Původní text se mi nicméně opravdu moc líbí. Je to ten případ, kdy ho poslouchám a mrzí mě, že jsem ho nenapsal já.

Máte rád češtinu jako jazyk pro texty?

Miluju ji. Je to jeden z důvodů, proč jsem v osmdesátých letech neemigroval. Nedokázal jsem si představit, že budu pobývat v cizí zemi a s tamními lidmi hovořit strojeným jazykem, který pořádně neumím a neznám jeho krásu a detaily. Zrovna text Sonetu na desce je tak úžasně přeložený, že ho považuju za oslavu češtiny.

Peníze na nové album jste vybrali v crowdfundingové kampani. Stalo se to už potřetí. Je to způsob, který budete využívat dál?

Ano, chtěli bychom to tak dělat i v budoucnu. Je to ověřené a víme, že to v našem případě funguje. Celé je to postavené na základní věci, kterou je důvěra. Existuje vrstva lidí, jež má více peněz než běžní smrtelníci, má nás ráda a zcela vědomě si koupí za třeba deset tisíc korun nějakou cenu i desku. Jsou také lidé, kteří si příspěvkem album předplatí, a ještě k tomu mohou něco zažít. Jiní lidé nám pošlou peníze, protože nás podporují a mají rádi.

Na tomhle systému je skvělé, že nikdo nikoho do ničeho nenutí, je to dobrovolné. A my tím pádem víme, že existuje dost lidí, které naše kapela zajímá a chtějí od nás nové písničky.

Součástí takové kampaně jsou odměny. Proběhly nějaké?

Například před pár dny jsme pozvali lidi, kteří nám přispěli částkou dva tisíce korun, na tzv. třecí párty. Přijeli do Hradce nad Svitavou, kde bydlí náš saxofonista, jenž tam vlastní statek s obrovskou stodolou. V ní se hrálo. Připravili jsme hospodský kvíz, pozvali ještě jednu kapelu z Valašského Meziříčí, ve které hrají někteří členové Mňágy, a kamarád uvařil kotel polívky a guláše. Bylo tam sto padesát lidí.

Jsme hodně kontaktní kapela, ale nechceme být vlezlí. Na té třecí párty jsme nicméně celou dobu zírali a radovali se z toho, jak je to příjemné. Seděli jsme, povídali si ve skupinkách a do toho hrály kapely nebo z reproduktorů naše nová deska. Končilo to až ráno, a to jen kvůli tomu, že jsme museli odjet na koncert do Žatce.

Když jsme se loučili, spousta lidí říkala, že bychom to měli zopakovat, protože to bylo výborné. Podle mě tam vznikly další nové třecí plochy.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám