Článek
Zaznamenával to, co viděl, a protože kolem shodou okolností plynula bezbarvá normalizace 70. a 80. let, jsou snímky tematicky spojené právě s ní.
Černobílý humanistický dokument, jak tento styl nazývají odborníci, pojal s kurátorem Josefem Mouchou jako ohlédnutí za dobou minulou.
Zajímavé je srovnání dvou obrazových cyklů, z nichž se jeden zaměřuje na vojenské přísahy v Praze a druhý na náboženské pouti v polské Čenstochové. Dva společenské rituály spojené s určitým vnitřním nábojem jsou si sice podobné, leč v jednom se liší. Zatímco vojáci se s přísahou socialistické vlasti v drtivé většině neztotožňovali a na vojnu museli ze zákona, věřící v Polsku šli na pouť dobrovolně a v boha skutečně, na rozdíl od socialismu, věřili.
Obrazově lze vypozorovat určité paralely. Monstrance na tyči v rukou kněze evokuje bojovou zástavu v rukou vojáka. Vojín líbající svou dívku vyjadřuje lásku k bližnímu stejně jako klečící a modlící se žena.
Sociální rituál mapují i snímky z beatových festivalů či koncertů. I na nich lidi spojuje jednotící myšlenka, láska k hudbě. Snímek baskytaristy Vladimíra Padrůňka, jemuž tvář halí vlající vlasy, připomíná starozákonního proroka žehnajícího lidu.
Pouliční momentky jsou vždy obrazově vděčné, zvlášť když ukazují doby minulé. Návštěvník se pousměje třeba nad dvěma lvy salonů, které vyfotil autor v roce 1980 v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze.
Tento výsek z normalizace je nuceným výsekem. Stejně jako u řezníka porážejí nemocná a kulhavá zvířata, i tato doba byla nemocná a kulhala na obě nohy. Josef Chuchma na to svými snímky upozorňuje a vrací paměť těm, kteří už zapomněli.
Může se vám hodit na Seznamu: