Podolská vodárna se nachází v Praze 4 a jedná se o obrovksé vodárenské zařízení hlavního města v městské části Podolí na pravém břehu řeky Vltavy přímo u Veslařského ostrova, který leží mezi Vyšehradem a plaveckým stadionem v Podolí. Jedná se o budovu zajímavou technicky, ale i historicky a velmi krásnou a architektonicky cennou stavbu, která je chráněna jako památka hlavního města Prahy.
Současný stav Podolské vodárny
V současné době je Podolská vodárna udržovaná a plně funkční, byť většinu času není v provozu. Od roku 2003 totiž Podolská vodárna slouží složí jako záložní vodní zdroj, kdyby došlo k úpadku jedné ze dvou hlavních pražských vodáren Želivka nebo Káraný. Do roku 2003, kdy vodárna přesatla být neustále aktivní se vyrobená voda z vodárny v Podolí mísila s vodou z těchto dvou úpraven vody tak, aby podíl podolské vody závisel na specifické zeměpisné poloze místa, které vodu odebíralo. Ve staré budově určené pro filtraci vody byl provoz přerušen nadobro a její prostory byly upraveny pro expozici Muzea pražského vodárenství, které se sem přestěhovalo v roce 1997 ze svých původních prostor na Národní třídě.
Architektura vodárny v Podolí
Všechny budovy Podolské vodárny jsou vystavěny v novoklasicistním stylu. Nejvyšší budova vodárny uprostřed své střechy má 45 metrů vysokou vodárenskou věž. Jižní průčelí věže je bohatě zdobeno pískovcovími sochami, které představují alegorii řeky Vltavy (výška sochy 3,6 m) a dalších deseti významných pravých a levých přítoků Vltavy, které stojí vedle sebe v řadě pod alegorickou sochou Vltavy. Začneme-li sochy pojemovávat z leva, je zde socha Vydra, Otava, Blanice(to je přítok Otavy), Malše, Berounka, Vltava(ta je uprostřed), Sázava, opět Blanice ( tentokrát přítok Sázavy), Želivka, Lužnice a Nežárka. Autory těchto soch jsou pánové Josef Fojtík, Ladislav Novák a Zdeněk Vodička.
Expozice muzea vodárenství v Podolské vodárně
Interiér bývalé filtrační stanice je od výstavních prostor, které sídlí pouze v její polovině je oddělen skleněnou stěnou a tak se návštěvníkům prohlížejícím expozici naskytne neuvěřitelný výhled z první ruky do Engelovy katedrály s vodními filtry. Celá expozice je chronologickou řadou historického vývoje pražského vodárenství. Prohlídka tedy začíná od prvních soukromých vodovodů z 12. století a přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské snahy konce 19. století lze v muzeu vidět vše až po současné zásobování Prahy vodou. Některé z pravděpodobně nejzajímavějších exponátů zde v muzeu je například originál čerpacího stroje klatovské vodárny z roku 1830, vodovodní potrubí z antiky, část hradního vodovodu z doby Rudolfa II. a rudolfinské Prahy. Řadu předmětů, které si lze osahat doplňuje a dokresluje řada kopií unikátního a dosud nevystavovaného archivního materiálu, který obsahuje i vzácné a vyjímečné množství historických fotografií. Nejvyšší hodnotu pak mají sbírky druhů vodovodního potrubí a uzavíracích elementů. Samostatnou místnost má v muzeu ještě rozsáhlá expozice vodoměrů.
